Praha-Michle

Zásadní změny siluet věžových vodojemů na našem území přišly s nádržemi navrženými profesorem technické univerzity v Cáchách Ottou Intzem. Ten si nechal roku 1883 patentovat válcovou ocelovou nádrž, kdy se úložný prstenec z okraje kuželového dna posunul blíže k jejímu středu (dále hovoříme o nádrži typu Intze I). Toto konstrukční řešení, které se na počátku 20. století aplikovalo v několika případech také na našem území, mělo podstatný vliv na tvar a řešení nosné konstrukce a opláštění akumulačního prostoru. Siluety věžových vodojemů tak v městském prostředí poprvé ukázaly svou technickou podstatu, se kterou se museli vyrovnat jak stavitelé, tak zejména architekti.

Architektonické pojetí věžových vodojemů s nádržemi typu Intze I, kde prostor akumulace již viditelně půdorysně přesahoval nosnou část, bylo na počátku 20. století v našich městech různé. U libeňského vodojemu z roku 1904 je ještě patrná snaha o zachování historizujícího stylu v duchu neobaroka a velkou zdobnost fasády. U secesního vodojemu v Nymburce, postaveného ve stejném roce, již pojetí v duchu historizujících slohů nenajdeme. Jeho silueta připomíná kalich a poměrně jasně odhaluje technologickou část stavby – nádrž. Zdobnost fasád a doplňky ve formě štukových reliéfů se znakem města, postav a zvířat však ještě odvádějí pozornost od vnímání podstaty nosné konstrukce. Za průlomový moment tak lze označit realizaci secesního 42 metrů vysokého věžového vodojemu vršovické vodárny, který navrhl architekt a významná osobnost české moderní architektury Jan Kotěra.

Jeho pojetí zděného dříku z neomítaných cihel s osmi vystupujícími pilíři vycházejícího z kamenného soklu, který je ve srovnání s předchozími věžovými vodojemy vyveden s jemnějším dekorem fasády, a zejména pak jednoduše pojatý plášť akumulačního prostoru ze železobetonu již zřetelně vyjadřují technickou podstatu stavby, její konstrukci, materiálové provedení a účel. Do vodojemu se vstupuje po schodišti masivním kamenným portálem, v horní části zaobleným, nad ním je osazen městský znak Vršovic. Dřík zdobený cihlovými prvky se zelenou glazurou je v horní části přerušen průběžnou římsou, nad kterou jsou v každém z osmi polí umístěna tři úzká okna zakončená v horní části společnou cihlovou klenbou. Přes drobné profilované prvky pak nosný dřík přechází v rozšířenou akumulační část s nádrží.

Pro její opláštění i zastřešení bylo užito nově nastupujícího stavebního materiálu – železobetonu – v podobě nosného věnce a na něm spočívajícím systému železobetonových pilířů a tenkých stěnových částí. Válcový plášť s drobými kruhovými okny pak zakončuje přesahující kopulovitá střecha s výraznou osmibokou zdobnou lucernou.

Věžový vodojem byl součástí vodovodu města Vršovice, který sestával ze dvou studní zřízených u Vltavy, čerpací stanice a obytného domu v Braníku, ze zemního a věžového vodojemu, přečerpávací stanice a obytného domu na Zelené Lišce v Praze-Michli. Projekt na výstavbu vodovodu zpracovaný stavebním radou Ing. Karlem Kressem byl v lednu roku 1906 schválen obecním zastupitelstvem a následně byla zahájena jeho výstavba. Železobetonářské práce na stavbě vodojemu, uvedeného do provozu v roce 1907, provedla firma Ing. Bohumíra Hollmanna, práce ostatní firma Karla Kresse.

Přístup z přízemí vodojemu na plošinu pode dnem nádrže zajišťuje dvouramenné ocelové schodiště s dřevěnými schodnicemi. Ve výšce 24 metrů nad okolním terénem je umístěna ocelová nádrž typu Intze I o objemu 400 m³ se středovou válcovou průleznou šachticí vedoucí na její strop. Nádrž je uložena na uzavřeném kruhovém prstenci z válcovaných I profilů, který přenášel zatížení na nosnou část.

Věžový vodojem, který prošel na přelomu druhého a třetího desetiletí 21. století postupnou rekonstrukcí, je od roku 1958 prohlášen za kulturní památku. Patří mezi významná díla moderní architektury technickcýáh staveb na našem území a je dokladem jenoho z prvních užití železobetonu pro konstrukce těchto staveb. V podobném duchu navrhl architekt Kotěra také věžový vodojem postavený v roce 1909 v Třeboni.