Praha-Libeň
Zásobování obyvatelstva
Zásadní změny siluet věžových vodojemů na našem území přišly s nádržemi navrženými profesorem technické univerzity v Cáchách Ottou Intzem. Ten si nechal roku 1883 patentovat válcovou ocelovou nádrž, kdy se úložný prstenec z okraje kuželového dna posunul blíže k jejímu středu (dále hovoříme o nádrži typu Intze I). Toto konstrukční řešení, které se na počátku 20. století aplikovalo v několika případech také na našem území, mělo podstatný vliv na tvar a řešení nosné konstrukce a opláštění akumulačního prostoru. Siluety věžových vodojemů tak v městském prostředí poprvé ukázaly svou technickou podstatu, se kterou se museli vyrovnat jak stavitelé, tak zejména architekti.
V roce 1904 byly patrně vůbec poprvé tyto nádrže použity na našem území v rámci městských vodovodů, a to při stavbě věžových vodojemů v pražské Libni (dnes Praha 8-Libeň) a v Nymburce. Vodojem v Libni o celkové výšce 42 metrů navržený v historizujícím stylu fasády v duchu neobaroka postavil stavitel František Schlaffer.
Nosná část se vstupem vychází z mohutného osmibokého kamenného soklu a přechází ve středovou část kruhového půdorysu z neomítaných cihel osazenou několika okny. Ve výšce 20 metrů byla uložena nádrž typu Intze I se středovou průleznou šachticí o průměru 650 cm, výšce 600 cm a objemu 175 m3. K nádrži se stoupalo po točitém schodišti kotveným do zdi dříku přerušovaným několika kruhovými plošinami. Opláštění akumulačního prostoru bylo řešeno izolačními korkovými deskami (dodal Fredinand Schiller z Prahy) umístěnými do ocelové konstrukce a po obvodu osazeno okny. Konstrukce opláštění byla ukotvena do zdiva dříku a zároveň přinýtována k samotné nádrži. Korunní římsu zdobil po obvodu zubořez a objekt zastřešovala vysoká střecha v podobě profilované helmice s vikýři.
Vodojem byl v provozu do 60. let 20. století. V těchto letech byla opravena fasáda objektu, při které však byly setřeny některé původní zdobné prvky a vnitřní zařízení bylo převážně demontováno. V roce 1991 byl vodojem prohlášen za kulturní památku.
V roce 2008 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce vodojemu na atypické bydlení – třípodlažní mezonetový byt. Po snesení střechy objektu byla provedena demontáž ocelové konstrukce nádrže a konstrukce jejího opláštění. To bylo provedeno zcela nově v podobě připomínající stav v roce 1904 (některé zdobné prvky však původní podobě neodpovídají). Následně byl objekt opět zastřešen.
Rekonstrukce není zatím dokončena. Plány počítají s tím, že v podnoži věže v prvním podpodlaží vznikne komunikační uzel propojující vlastní vodojem s prostory relaxačního centra. V druhé části rohového pozemku jsou navrženy částečně zapuštěné garáže pro šest automobilů s vjezdem z ulice. Střechy objektů mají být zatravněny, garáže se skryjí v nově vytvořeném terénním valu. Do prostoru původní akumulace má být vložena dvoupodlažní bytová jednotka o velikosti 2+kk, která bude přístupná výtahem.
Archiv Pražských vodovodů a kanalizací, a.s., Pražské vodárny, kt. 174.
JÁSEK, Jaroslav: Klenot města. Historický vývoj pražského vodárenství. Praha 1997, s. 90.
JÁSEK, Jaroslav – BENEŠ, Jaroslav: Pražské vodní věže. Praha 2000, s. 24.
KOŘÍNEK, Robert – HORÁČEK, Michal: Věžové vodojemy. Praha 2022, s. 54, 115–116.
PAVLANSKÝ, Jaroslav: Vývoj zásobování vodou hlav. města Prahy, pokračování. Plyn a voda 7, říjen 1927, č. 10, s. 233.
~: Korkitové izolace. Cement, železo a beton III, číslo 1, 25. února 1909, s. 7.
MÍCHAL, Petr: Bydlení ve věži. Stavebnictví a interiér, číslo 4, 2004, s. 56–57.
~: Libeňská vodárna se dočkala rekonstrukce. Osmička, září 2008, s. 5.