č. 798

Praha-Bohnice

Věžový vodojem, stojící
Zásobování provozně specifického areálu
Rok výstavby: 
1909
Výška: 
42.6 m   
Podnik: 
Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích
GPS:
50°8'13.207"N14°25'29.536"E

Nepostradatelnou součástí léčebných areálů, které tvořil soubor staveb občanské vybavenosti, musel vždy být dostatečně kapacitně dimenzovaný vodovod, případně vodovody. Areály totiž často potřebovaly vodu nejen pro stravování pacientů a zaměstnanců a samotný provoz sanitárních zařízení, ale také pro nezbytné fungování prádelen zajišťujících hygienickou úroveň mnohdy vysoce infekčního prostředí a pro léčebné procedury náročné na množství vody.

Podle plánů z roku 1907 byl pro areál Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích postaven 43 metrů vysoký zděný věžový vodojem s třemi nádržemi navržený v  historizujícím stylu. Stavebně byl spojen s rozsáhlou budovou, ve které byla umístěna prádelna, strojovna, ústřední lázně a byty kuchyňského personálu.

Nosná část kruhového půdorysu se směrem vzhůru mírně zužuje, v místě uložení dna nejvýše situované nádrže přechází přes kordonovou římsu ve válcový plášť akumulačního prostoru osazený po obvodu osmi okny. Plášť v horní části zakončuje korunní římsa se zubořezem a vodojem je zastřešen kuželovou střechou s vikýři a zdobně vyvedenou makovicí.

Vodojem sloužil jednak k akumulaci studené užitkové vody, která byla čerpána z artézských studní na pravém břehu Vltavy do nejvýše umístěné ocelové nádrže se zavěšeným dnem o průměru přes osm metrů a objemu 290 m3 (dno nádrže 26 metrů nad okolním terénem). Pod touto nádrží se ve výšce 17 metrů nacházela ocelová nádrž se zavěšeným dnem o objemu 105 m3, v níž se akumulovala voda ohřátá parou z parních strojů na 70 °C, která se následně rozváděla do jednotlivých objektů léčebny. Nejníže, devět metrů nad terénem, byla situována ocelová nádrž s rovným dnem o objemu 56 m3 na vodu s teplotou 35 °C, jež se používala pro potřeby lázní. Nádrže dodala v roce 1909 firma Bratři Prášilové a spol. z Prahy, přičemž ty na teplou vodu byly opatřeny také víkem a mechanismem pro jejich zvedání.

Pitnou vodu ústav odebíral z vlastních studen a čerpal ji do zemního vodojemu ve východní části areálu, odkud se rozváděla do stojanů u pavilonů a obytných budov.

Zdroje informací:

Národní archiv, Zemský výbor Praha 1713–1928, i. č. 3849.

Archiv Psychiatrické nemocnice Bohnice, neinventarizováno.

WALLENFELS, Dominik: Zemský ústav pro choromyslné v Praze‑Bohnicích. In: FRABŠA, František Salesius – HEVEROCH, Antonín: Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. Praha 1926, s. 177–212.

JÁSEK, Jaroslav – DRNEK, Kryštof: Vodovody předměstských obcí před vznikem Velké Prahy. Praha 2020, s. 15.