Pardubice-Pardubičky

Značný úspěch při výstavbě věžových vodojemů na našem území zaznamenal na počátku 20. století železobeton, který se stal na dlouhá desetiletí zásadním konstrukčním materiálem. Počátky jeho užití jsou spojeny s jejich výstavbou v průmyslových areálech, kde evidujeme dva vůbec nejstarší železobetonové věžové vodojemy na našem území (Holešice, Chrastava). Hned záhy se ale železobeton začal uplatňovat také pro konstrukční řešení věžových vodojemů ve městech. Našel využití pro nosné konstrukce, nádrže i jejich opláštění a zastřešení. Věžové vodojemy se díky tomu staly jedněmi z prvních staveb se železobetonovými konstrukcemi ve veřejném prostoru a podílely se na přijetí tohoto stavebního materiálu veřejností.

První městský věžový vodojem se železobetonovou nosnou konstrukcí a nádrží postavila v Pardubicích (dnes Pardubice IV-Pardubičky) v místě zvaném Vinice roku 1907 pražská betonářská firma Hrůza & Rosenberg podle návrhu architekta Františka Sandery. Ten jej pojal v secesním stylu a dal mu podobu téměř 26 metrů vysoké hřibovité stavby s celou řadou zdobných prvků. Akumulační prostor svírají krakorcovité výběhy pilastrů až do úrovně střechy, která vrcholí masivní lucernou s vyhlídkou. Po obvodu je plášť stavby doplněn několika pásovými vlysy a nápisem upomínajícím na stavbu vodojemu – „Vodojem královského komorního města Pardubice, LP 1907“. Pozornost však zasluhuje zejména způsob stavebního provedení části nesoucí nádrž, která z hlediska objemu neměla na našem území obdoby.

Nosnou konstrukci tvoří 56 pilířů umístěných vždy po čtrnácti do čtyř soustředných kružnic. Krajní pilíře jsou součástí vnější nosné železobetonové stěny (řešení, kdy obvodová stěna byla nosná, se v počátcích využití železobetonu u věžových vodojemů uplatnilo v několika málo případech, později se od něj upustilo a vrátilo se až ve druhé polovině 20. století – například Bohumín, Břest, Náměšť na Hané nebo Holasovice), pilíře u středu pak tvoří středový válec procházející celou stavbou ze sklepní armaturní komory až do střešní lucerny, přičemž se na něj přenáší část zatížení střešní konstrukce. Pilíře jsou ve třech výškových úrovních vyztuženy příčnými nosníky, ve výšce přibližně 14 metrů jsou pak ukončeny ve dně válcové nádrže s rovným dnem o objemu 836 m³. Díky této dobře navržené a lze říci také předimenzované konstrukci a správnému provedení se pardubická realizace stala důležitou ukázkou vhodnosti použití železobetonu pro stavby věžových vodojemů s nádržemi blížícími se svou kapacitou k 1 000 m³.

Nádrž je rozdělena stěnou na dvě samostatné části, což umožňuje provádět čištění a opravy bez přerušení dodávky vody. Obvodová stěna nádrže je se středovou šachticí spojena několika příčnými trámy, mezi stěnou nádrže a vnějším pláštěm akumulačního prostoru je necelý metr široká vzduchová izolační mezera. Středem nádrže vede šachtice o vnitřním průměru 370 cm, kterou stoupá točité betonové schodiště nad nádrž a na střechu vodojemu. Na střeše u výrazné lucerny je vyhlídka, která bývá majitelem vodojemu a provozovatelem při výjimečných příležitostech zpřístupňována veřejnosti.

V 50. letech 20. století byl věžový vodojem z provozních důvodů odstaven a nahradily jej nové zemní vodojemy v Mikulovicích a na Kunětické hoře. Ty v pardubickém vodovodním systému zvládly tlakově obhospodařovat i nově se rozšiřující zástavbu ve vyšších částech města, na což již původní věžový vodojem nestačil. Prošel však rekonstrukcí a stal se součástí vodovodu zdejší nemocnice, která se v jeho okolí od konce 20. let 20. století postupně rozrůstala (v areálu nemocnice byl na počátku 30. let 20. století postaven také komínový vodojem).

Věžový vodojem je od roku 1958 památkově chráněn.