Ostrava-Vítkovice

Podniky s větším počtem zaměstnanců často realizovaly okrsky zaměstnaneckých bytů či dělnické kolonie. Tyto specifické druhy urbanistické zástavby bývaly zpravidla již při výstavbě vybaveny vodovodním systémem. Výjimečný je v tomto směru věžový vodojem, který sloužil vodovodu pro zásobování zástavby satelitu Nové Vítkovice (dnes součást Ostravy-Vítkovic). Ten byl budovaný podnikem Vítkovických železáren od roku 1876. Jednalo o víceúčelový objekt s kombinací překvapivých funkcí. Došlo zde k unikátnímu spojení sakrální (zvonice) a technické stavby (věžový vodojem) do jednoho objektu.

Satelit byl budován jako soubor obytných budov a účelových zařízení, jež měly sloužit jako zázemí zaměstnancům železáren. V jeho centrální části byl v novogotickém stylu podle projektu vídeňského architekta August Kirstein projektován kostel sv. Pavla s objektem samostatně stojící zvonice, která zároveň měla nést nádrže věžového vodojemu zásobujícího novou městskou čtvrť. Roku 1882 byl nejprve postaven 22 metrů vysoký věžový vodojem, přičemž ve výšce 14 metrů nesl na nosnících dvě identické ocelové nádrže obdélníkového půdorysu s rovným dnem o celkové plánované teoretické kapacitě 78 m³ (plánovaný teoretický objem nádrží byl vypočítán na základě dochované projektové dokumentace, některé archivní zdroje uvádějí objem nádrží 50 m³). Voda ze studny umístěné přímo pod objektem se do nádrží čerpala pomocí plynového motoru. Objekt byl zakončen stanovou střechou dřevěné konstrukce.

Věž byla v následujících letech stavebně zvýšena o prostor zvonu s hodinami a jehlancovou střechu a od roku 1886 se stala plnohodnotnou součástí dokončeného kostela sv. Pavla.

Ve výrazně skromnějším duchu bylo podobné sloučení těchto dvou funkcí provedeno také u 10 metrů vysokého objektu v Osečanech.