Nymburk

Zásadní změny siluet věžových vodojemů na našem území přišly s nádržemi navrženými profesorem technické univerzity v Cáchách Ottou Intzem. Ten si nechal roku 1883 patentovat válcovou ocelovou nádrž, kdy se úložný prstenec z okraje kuželového dna posunul blíže k jejímu středu (dále hovoříme o nádrži typu Intze I). Toto konstrukční řešení, které se na počátku 20. století aplikovalo v několika případech také na našem území, mělo podstatný vliv na tvar a řešení nosné konstrukce a opláštění akumulačního prostoru. Siluety věžových vodojemů tak v městském prostředí poprvé ukázaly svou technickou podstatu, se kterou se museli vyrovnat jak stavitelé, tak zejména architekti.

V roce 1904 byly nádrže typu Intze I patrně vůbec poprvé použity v rámci městských vodovodů na našem území, a to při stavbě věžových vodojemů v pražské Libni a v Nymburce. Nymburský vodojem výšky 37 metrů, který navrhl architekt Osvald Polívka v tehdy oblíbeném secesním stylu, postavil kolínský stavitel Jan Sklenář.

Válcový dřík vychází ze čtyřboké přízemní části, přičemž po celé výšce nosné konstrukce z ní vystupují pilíře s bosáží. Silueta vodojemu, kterou v minulosti ještě doplňovala secesní atika (vodojem je tudíž dnes přibližně o tři metry nižší), připomíná kalich a poměrně jasně odhaluje technologickou část stavby – nádrž. Zdobnost fasád a doplňky ve formě štukových reliéfů se znakem města, postav a zvířat však ještě odvádějí pozornost od vnímání podstaty nosné konstrukce.

Opláštění akumulačního prostoru bylo řešeno izolačními korkovými deskami umístěnými do ocelové konstrukce. Ta byla uložena a přinýtována na ocelové krakorce vycházející z ocelových nosníků umístěných pod nádrží. Kolem akumulačního prostoru byl proveden venkovní ochoz se zábradlím.

Do vodojemu se vstupujeme po schodišti kovovými zdobně provedenými dveřmi ze západní strany, na opačné straně objektu je umístěna oválná kašna. Z přízemí do první patra vede ocelové točité schodiště, do patra pod nádrž pak pokračuje ocelové schodiště segmentové. Prostor nosného dříku je na severní straně osazen dvěma podélnými okenními otvory s ocelovou konstrukcí, do níž jsou vsazeny čiré a barevné skleněné tabulky. Z patra pode dnem nádrže vede jednak úzký průlez do prostoru mezi nádrž a plášť akumulačního prostoru, odkud je dále dveřmi přístupný venkovní ochoz, jednak středový válcový průlez nádrží na její strop a na rovnou střechu vodojemu.

Nádrž o průměru 950 cm a objemu 400 m³ je ve výšce 24 metrů nad okolním terénem nesena pomocí 24 kovových podpěr přinýtovaných k ocelovým krakorcům, které byly uloženy na nosném zdivu dříku (jednalo se výjimečné řešení, neboť tento typ nádrže byl zpravidla uložen na uzavřeném kruhovém prstenci z válcovaných I profilů, např. v Praze-Michli nebo v Kravařích).

Věžový vodojem v Nymburce patří z hlediska doby výstavby, užití kvalitní architektury, jedinečného typu nádrže a způsobu jejího uložení mezi nejhodnotnější stavby tohoto druhu u nás. Zároveň je výjimečný tím, že i po více než 100 letech je stále v provozu a jde o poslední nádrž typu Intze I na našem území, která stále slouží svému poslání.