Bohumín-Nový Bohumín

Koncepce zděných věžových vodojemů s ocelovými nádržemi vydržela na železnici na našem území až do 40. let 20. století. Změny do zaběhnutého konstrukčního a technologického řešení přineslo až využívání železobetonu ve stavebnictví. Ačkoliv se železobetonové věžové vodojemy v průmyslu a v systémech zásobujících obyvatelstvo na našem území začaly objevovat již v prvním desetiletí 20. století, do konstrukcí věžových vodojemů zestátněných Československých státních drah pronikl železobeton výrazněji až ke konci 20. let. Nejprve se uplatnil pro nádrže a střešní a stěnové konstrukce akumulačního prostoru, později se začal používat i pro skeletové nosné konstrukce.

Výjimkou byl železobetonový věžový vodojem dokončený roku 1908 pro potřeby železničního provozu na trati Košicko bohumínské dráhy (Kaschau-Oderberger Bahn, KOB) v Šunychlu-Bohumíně nádraží (dnes Bohumín-Nový Bohumín) Železobeton zde byl použit na celou stavbu – nosnou konstrukci osmi pilířů, válcové nádrže i obvodové stěny (a to jak stěnu nosné části, tak i stěnu kolem akumulačního prostoru). Nad vstupem do vodojemu byl pode dnem nádrží umístěn balkónek s letopočtem 1907 (*), ke kterému vedlo z přízemí betonové točité schodiště podél vnitřní stěny nosné části. Z balkónku byl ocelovým žebříkem přístupný ochoz kolem nádrží. Ty byly řešeny jako kruhové soustředné s rovným dnem o společném objemu 120 m³. Objekt zakončovala plochá střecha. Stavbu navrhla i realizovala vídeňská stavební betonářská firma Adolf Baron Pittel.

(*) Prokazatelně byl ale dokončen až počátkem roku 1908 (Národní archiv, Generální inspekce rakouských drah Vídeň 1863–1918, neinventarizováno).