Bělá pod Bezdězem

Až do roku 1907 probíhal odběr pitné vody v Bělé pod Bezdězem jen z hygienicky neošetřených výtokových stojanů a tří městských kašen. Tento zaostalý způsob město sužoval četnými nákazami a výskytem epidemií tyfu. Technicky zastaralý vodovod přestal dostačovat zvyšujícímu se počtu obyvatel i nárokům stavebního rozvoje města, které začalo zvažovat projekt moderního výtlačného vodovodu s vodovodními přípojkami zavedenými až do domů. Proti stavbě se ale v obavách ze zavedení poplatků za vodu postavili místní podnikatelé a majitelé soukromých vodovodů. Zdravotní situaci se však, i navzdory oponentům a za podpory c. k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti, rozhodlo město řešit již v následujícím roce, kdy bylo na zasedání městské rady 21. května 1908 usneseno, aby „rada městská připravila projekt a rozpočet nového vodovodu“. Ten byl objednán u pražské firmy Pekař a Vačkář, první české továrny na pumpy a vodovody v Praze-Karlíně, která ho pro Bělou vypracovala v letech 1908-1909. Začátek stavby však, bez dosud zajištěné podpory subvencujících úřadů, brzdil již od počátku nedostatek financí a následně také první světová válka. Projekt se tak nerealizoval a k výstavbě nového vodovodu došlo až ve 20. letech 20. století.

Vypracováním nového projektu byl, na doporučení zemědělské rady, která 22. května 1924 provedla nové místní šetření, pověřen Ing. Jaroslav Matička, který ho provedl podle dodatečně zaslaného soupisu změn, požadovaných vodovodním oddělením u již zastaralého projektu od firmy Pekař a Vačkář. Již v srpnu 1924 předal projekt zcela nového skupinového vodovodu, vyhotovený nejenom pro město Bělá, ale dle požadavků zemědělské rady i pro přilehlé osady Podolí, Vazačku a Přední a Zadní Hlínoviště, městu. Jeho součástí se stal také 28 metrů vysoký věžový vodojem a 16 metrů vysoký věžový vodojem v osadě Hlínoviště (dnes část Bělé pod Bezdězem), původně navržený jako zemní. Stavba věžových vodojemů byla dokončena v lednu roku 1927.

Vyhláškou z 19. března 1926 bylo vypsáno veřejné výběrové řízení na zadání stavby vodovodu. Ve stanovené lhůtě bylo doručeno celkem 5 obálek, které byly ještě týž den, na předem svolaném zasedání městské rady dne 20. dubna 1926, otevřeny a po vyhotovení protokolu předány vrchnímu stavebnímu radovi Ing. O. Šulcovi, zástupci zemědělské rady pro Čechy, za účelem přezkoušení nabídek na technické komisy. I navzdory doporučením Ing. Šulce vybrat pro stavbu vodovodu odborně prověřenou firmu Ing. Matičky, která předložila druhou nejlevnější nabídku, hlasovala městská rada jednomyslně pro nejlacinější projekt firmy Ing. Tomeše z Turnova. Konečné rozhodnutí nechala na subvencujících úřadech, které ji v tomto směru podpořily. 19. června 1926 pak nově jmenovaná vodovodní komise předala staveniště firmě Podnikatelství staveb vodovodních a továrna na pumpy Inž. S. Tomeš Turnov, která hned zahájila přípravné práce.

K zásadní změně došlo nakonec u obou vodojemů. Výrazně se o to zasadil stavitel a architekt Fr. Juránek, který se na stavbě obou věžových vodojemů také podílel. Juránkovi se Matičkův návrh zhotovený v poněkud archaickém slohu zdál být stavebně překonaný a přesvědčil městské zastupitele k tomu, že projekt je třeba upravit, aby architektonicky lépe vyhovoval a „odpovídal době výstavby, místu a na pozadí Bezdězu byl dominantou města.“ Protože byl v podobném duchu navržen i zemní vodojem v Hlínovišti, dotkla se finální úprava i jeho.  Na doporučení správce stavby Ing. Šulce, objednal stavitel Tomeš úpravu obou dvou vodojemů u architekta Františka Jandy, který si za nové návrhy ve funkcionalistickém stylu účtoval honorář 12 tis. Kč. Na žádost města byl ale nakonec ochoten slevit a snížit svou odměnu na 11 tis. korun. Peníze se mu netradičně zavázali vyplatit město Bělá na polovic s Ing. Tomešem, kteří se ústně, za přítomnosti správce stavby Ing. Šulce, dohodli, hradit výlohy spojené s estetickou změnou projektu, navrženou jak v zájmu města, tak i stavitele, stejným dílem. Ochota Ing. Tomeše ale následkem včasného nedodání plánů a tím i údajným pozdržením stavby brzy pominula a zaplacení jeho poloviny se stalo předmětem sporu, který se vlekl řadu měsíců. Navýšení stavebních nákladů, souvisejících se změnou vodojemů, neuvítaly ostatně ani subvencující úřady, které se k nim vyjádřily v celku zamítavě: „Pokud jde o architektonickou úpravu obou vodojemů…, nemůže komise prohlásiti tyto v zájmu technického řešení za potřebné“ a nechtěly městu výlohy s ní spojené proplatit. Problém působil zejména nákladný krytý čtvercový ochoz navržený v patě bělského vodojemu, který město obhajovalo myšlenkou se záměrem vybudovat kolem vodojemu lesní park, v němž by ochoz sloužil návštěvníkům za přístřešek v případě deště. Právě založení nového lesoparku se stalo podmínkou, díky které subvencující úřady nakonec státní příspěvek na provedenou změnu povolily, a město si tím nevědomky přivodilo novou starost. Nejen, že se založením parku dlouho otálelo, ale nakonec jeho realizaci v plánované podobě a rozsahu ani nebylo schopné provést. Pozemek kolem vodojemu totiž již dříve propachtovalo jako pastvu a stavba dle schváleného projektu tak nemohla být řádně dokončena. Poslední státní příspěvek proto Bělá obdržela teprve poté, co po pohrůžce zemědělské rady, že stavba jinak nebude moci býti doporučena subvencujícím úřadům ke kolaudaci, nechala na přístupové cestě k vodojemu vysadit alespoň stromořadí – topolovou alej se čtyřmi smutečními vrbami rozmístěnými do čtverce kolem kryté paty vodojemu.

V případě bělského věžového vodojemu použil architekt František Janda pohledově odlehčenou konstrukci s charakteristickými prvky funkcionalismu v podobě železobetonového skeletu tvořeného šesticí nosných pilířů a neomítaného cihlového zdiva. Plášť kolem železobetonové nádrže s rovným dnem o objemu 160 m³ umístěnou 16 metrů nad okolním terénem navrhl jako hladký válec, do jehož vrcholu po obvodu zapustil řadu oken, a objekt zakončil kuželovou střechou se čtveřicí vikýřů. Přístup k nádrži zajišťuje betonové točité schodiště vedoucí podél vnitřní stěny nosného dříku, nad nádrž vede jejím středem průlezná šachtice s ocelovým žebříkem.

František Janda je autorem celé řady věžových vodojemů u nás – například v Poděbradech, Kolíně, Jaroměři, Týništi nad Orlicí nebo v Benátkách nad Jizerou.