České Budějovice

Roku 1720 byl vydán dekret pro výstavbu nového městského vodovodu v Českých Budějovicích, který měl nahradit vodovod starý a již nevyhovující. Jeho výstavbou byl pověřen Johann Georg Daublesky de Sterneck, plány vypracovali zvonař Zacharias Dietrich a mlynář Johann Svoboda (oba z Prahy). Součástí vodovodu byla také vodní věž, která byla dokončena roku 1727 a jejíž stavbu prováděli Jacob Ploner a Paul Koleženi. Věž nesla v posledním čtvrtém patře měděnou nádrž, do níž se pomocí čerpadel poháněných vodním kolem osazeným v náhonu Lučního jezu čerpala voda z Vltavy. Zhotovení těchto zařízení bylo zadáno Johannu Baptistu Divalovi, zvonaři z Vídně.

Dalším významným mezníkem pro českobudějovické vodárenství byl rok 1882, kdy došlo k uvedení do provozu nového vodovodu na pitnou vodu, jenž měl vyřešit opakující se problémy s epidemiemi cholery. Původní vodovod byl rekonstruován a do budoucna měl sloužit již pouze pro dodávku užitkové vody. Stavební práce byly zadány firmě Karla von Schwarze. Prvním stavebním počinem bylo nové provedení jímání vody z řeky litinovým potrubím, které nahradilo původní dřevěné potrubí. To přivádělo vodu do dvou usazovacích venkovních nekrytých nádrží o objemu 4 000 m³. Z nich se vodou plnila sběrná studna a následně čerpala plunžrovými čerpadly poháněnými dvěma Ponceletovými vodními koly do nové nádrže stavebně pozměněné vodní věže.

Vodní věž byla stavebně navýšena o šest metrů tak, že původní jehlancová střecha byla snesena a došlo k výstavbě obvodového zdiva. Na něj navázalo patro s akumulačním prostorem s hrázděnou fasádou a architektonicky výraznou střechu. Ve výšce 29 metrů zde byla osazena nová válcová nýtovaná nádrž se zavěšeným dnem a objemem 250 m³. Uložena je přes patky na I profilu půdorysně zahnutém do tvaru kružnice a umístěném na obvodovém zdivu. Průměr nádrže činí 840 cm, jejím středem je vedena průlezná šachtice s žebříkem. Pod ní byla umístěna menší nádrž obdélníkového půdorysu o objemu 38 m³ sloužící jako záloha při čištěních a opravách. Z vodní věže se tak stal věžový vodojem provedený v novogotickém stylu, který patří mezi vůbec nejstarší věžové vodojemy na našem území zásobující obyvatele města vodou (byť užitkovou).

Siluetu věžového vodojemu doplnila v té době drobnější vertikála v podobě osmibokého zděného komína, který tak jasně označil stav, že v areálu se nachází parní rezerva mající zajistit čerpání vody i při výpadku vodního pohonu.

Ačkoliv byly oba vodovody projektovány pro 30 tisíc obyvatel, již záhy se museli městští zastupitelé zabývat otázkou dalšího rozšíření. V městě přibývaly průmyslové podniky, veřejné budovy, kasárny, domovní bloky a pochopitelně stoupal počet obyvatel. Stávající čerpací zařízení začala být nadměrně využívána a tak bylo v roce 1885 rozhodnuto zakoupit vodní síly starého Lučního mlýna a o deset let později hamru Franze Fürsta. Společně pak byly roku 1897 spojeny s dosavadní vodní silou města a využity pro pohon dvou nových Girardových turbín, které nahradily původní Ponceletova kola. Rovněž parní čerpací rezerva zaznamenala změny, a to instalací dalšího parního kotle a parního strojem systému Worthington. Do provozu bylo také uvedeno filtrační zařízení vltavské vody, k jehož čištění se využívalo provozního tlaku nádrže ve věžovém vodojemu. Rekonstrukci vodovodu provedla v letech 1896–97 opět firma Karla von Schwarze z Vídně.

Na počátku 20. let 20. století se kvalita vody ve Vltavě zhoršila natolik, že bylo zapotřebí provést další opatření. Mohlo za to zejména organické znečištění, které do Vltavy vypouštěly továrny na papír a celulózu nad Českými Budějovicemi. V roce 1925 byl vybudován otevřený rychlofiltr, o rok později došlo k instalaci chlorovacího zařízení. Horká léta a nedostatek vody v řece v letech 1928 a 1929 však ukázaly, že tyto kroky jsou nedostatečné. Přistoupilo se tak k zásadnímu řešení, které konečně vedlo ke zlepšení situace – zdrojem užitkové vody se od roku 1931 stala řeka Malše.

Ve 30. letech doznalo změn také strojní vybavení vodárny. Vodní pohon nahradila odstředivá elektrická čerpadla s rezervou v podobě spalovacích motorů. Odpadla tím potřeba neustálého vytápění parní rezervy pro potřebu okamžitého doplnění čerpání vody do vodovodu. Vodárenský areál pak doplnil objekt zemního vodojemu, jehož návrh vypracoval  Ing. Richard Klausner a architekt Antonín Paukner a jenž byl dokončen v roce 1938. Vodojem měl železobetonovou válcovou akumulační nádrž ukončenou sférickou kopulí.

Českobudějovický vodovod užitkové vody sloužil svému poslání až do počátku 80. let 20. století, kdy problémové zásobování města vodou vyřešilo až vybudování vodní nádrže Římov v roce 1978 a úpravny vody Plav v roce 1981. Věžový vodojem byl tak po téměř sto letech odstaven z provozu. Roku 1999 však byla do níže situované nádrže instalována plastová nádrž a dnes tak slouží pro recirkulační okruh vody autorizované zkušebny vodoměrů ve vodárenském areálu.

Věžový vodojem se dodnes dochoval v podobě z přestavby v roce 1882. Zděná věž na čtvercovém půdorysu  je vysoká  44 metrů. Fasáda je plastická a zdobená bosovanou omítkou v přízemí a po výšce armovanými nárožími a na výšku členěná po patrech římsami. Interiér je prosvětlen několika okny zdobenými bosovaným nadpražím se středovým klenákem. K nim pak ostře kontrastují okna ve hrázděném patře mající typický ráz a členění průmyslových oken. Na východní straně vodojemu upoutá pozornost sgrafito s městským znakem od Richarda Kristinuse.

Zásadní opravy celého areálu, dnes sídla vodárenské společnosti ČEVAK a.s. zabývající se provozováním vodohospodářské infrastruktury, které postupně probíhají od roku 1997, byly dokončeny v roce 2015. Věžový vodojem, jehož kvality jsou stvrzeny statutem kulturní památky, je zpřístupněn veřejnosti a při příležitostných společenských akcích do něj bývá situován doprovodný program. V interiéru jsou zachovány artefakty bývalého vodovodu, například přívodní, odběrné a přelivné potrubí a obě ocelové nádrže. V areálu, který společnost zpřístupnila veřejnosti jako odpočinkovou zónu, je umístěna naučná stezka o historii zásobování města vodou.