Uherské Hradiště

Věžové vodojemy bychom také našli ve vodovodních systémech, které nelze jednoznačně zařadit do běžných distribučních sítí – tedy pro zásobování obyvatel, průmyslu, zemědělství nebo železnice. Ty se z nejrůznějších důvodů nacházely v areálech, které byly provozně specifické a zpravidla také uzavřené, byť se v průběhu času mohly rozšiřovat za své původní hranice. Vznikaly často v odlehlejších místech od urbanizovaných území, takže nebyla možnost se napojit na již stávající vodovodní síť v okolí. Patří sem například vodovody areálů zdravotnických zařízení, vodovody sloužící vojsku, dočasným areálům, specifickým typům provozů a také vodovody na panských sídlech.

Na počátku první světové války muselo městské zastupitelstvo Uherského Hradiště společně se zástupci armády řešit situaci s velkým počtem raněných vojáků, kteří sem byli převáženi z evropských bojišť. Okamžitě bylo rozhodnuto o výstavbě vojenské nemocnice se sanitním táborem, která by po skončení války sloužila městu. Její součástí se v roce 1917 stal věžový vodojem se železobetonovou nosnou konstrukcí postavený Moravskou betonářskou společností z Brna. Ve výšce 20 metrů nad zemí byla ve třetím patře umístěna železobetonová nádrž čtvercového půdorysu s rovným dnem o objemu 12 m³, pět metrů nad ní v patře čtvrtém pak železobetonová nádrž na 105 m³ vody. Ta byla čtvercového půdorysu se sférickým dnem a středovou průleznou šachticí, což bylo velmi neobvyklé řešení, neboť sférická dna byla typická pro válcové nádrže. Netradičně byly rovněž provedeny obvodové stěny mezi nosnými pilíři jednotlivých pater. Místo běžného zdiva zde bylo použito škvárového betonu. Dalším nestandardním, ale rozhodně hospodárným řešením bylo využití několika volných pater pod nádržemi pro umístění strojního vybavení a technologie upravující zdejší vodu z nedaleké studny.

Ta byla totiž značně železitá, a tak se nejprve ze strojovny umístěné v přízemí věžového vodojemu čerpala do druhého patra, kde se nacházelo zařízení na její úpravu. V něm se voda rozstřikovala prostřednictvím trysek vzhůru a dopadala na koksový skrápěč, přes který pozvolna protékala do sedimentační železobetonové nádrže v prvním patře. Zde se zbavila železitého kalu, dočistila se v pískovém filtru a vrátila se zpět k čerpadlům. Odtud byla vytlačena do nádrže ve čtvrtém patře, z níž se zásoboval areál nemocnice pitnou vodou. Voda ze studny se však vyznačovala i značnou tvrdostí, takže nemohla být přímo použita pro napájení parních kotlů a k praní prádla. Její potřebné množství muselo být nejprve upraveno v zařízení umístěném v nedaleké elektrárně a až poté byla čerpána do železobetonové nádrže ve třetím patře věžového vodojemu. Celou technologii úpravy vody navrhla a zkonstruovala vídeňská firma Dampfapparatebau – Gesellschaft m.b.H.

Opláštění akumulačního prostoru nejvyššího patra bylo řešeno hrázděným zdivem, objekt zakončovala stanová střecha s osmibokou lucernou. Jednotlivá patra vodojemu byla propojena ocelovými žebříky. Nad vstupem do objektu byla umístěna trojice ciferníkových ukazatelů objemů vody v nádržích.