Bezno

Občané Bezna používali pitnou vodu ze soukromých i veřejných studní, užitkovou z místního rybníka na návsi. Spory se správcem panství o vodu z rybníka, kterou používali sedláci pro dobytek, dovedly obecní zastupitele k rozhodnutí postavit vlastní vodovod. Protože zdroj pitné vody bylo nutné hledat v dole pod Sovinkami a přes katastr téže obce vést pozdější vodovod a Sovinky, přestože měly od roku 1904 studnu, v roce 1910 ještě prohloubenou, měly stejné problémy, došlo k vzájemné dohodě o stavbě Skupinového vodovodu Bezno-Sovinky. V závěru roku 1910 požádaly vodovodní oddělení Rady zemědělské o vypracování projektu.

Již v březnu 1911 předalo oddělení Ing. Orltem vypracovaný projekt a v prosinci bylo vydáno vodoprávní rozhodnutí o povolení stavby vodovodu. Na požadavek vodovodního oddělení obce mezi sebou sepsaly smlouvu, že obec Bezno zastupuje pro veškerá další řízení ve věci stavby vodovodu, včetně finančního vyrovnání, obec Sovinky. K revizi projektu došlo až v roce 1913. Dodavatel stavby, firma Artesia Praha, byla vybraná z devíti uchazečů a zahájila práce na konci října 1913. Součástí dodávky byl i téměř 22 metrů vysoký věžový vodojem ve středu obce ve funkci vodojemu za spotřebištěm. Dodavatelem stavby dokončené roku 1914 byla pražská stavební firma Hrůza a Rosenberg z Prahy.

Základní nosné části konstrukce a celá tenkostěnná konstrukce akumulační nádrže, obvodového pláště nádrže a střechy jsou železobetonové. Stavba je založena na železobetonové desce nepravidelného dvanáctistěnu. Do ní je vetknuto šest železobetonových patek sloupů vysokých spolu s patkami. Hlavy sloupů jsou vně konzolovitě rozšířeny a spojeny s průvlaky do tvaru pravidelného šestiúhelníku. V rovině je šestiúhelníkový průvlak zesílen párem trámů stejného profilu jako průvlaky. Tím je vytvořena tuhá prostorová rámová konstrukce spolu se společně betonovanou kruhovou stropní deskou. Ta je zároveň dnem prstencové akumulační nádrže a její konzolové vyložení je základem pro kruhový obalový válec akumulačního prostoru, který přechází do konstrukce zvonovité střechy. Válec obalu akumulační nádrže je osazen na bohatě profilované železobetonové římse a jinou profilovanou římsou je zakončen. V omítce jsou v ose polopilířků provedeny lizény světlejší barvy než podkladní omítka a v horní polovině polí mezi v omítce provedenými lizénami jsou vodorovná podélná psaníčka s čtvrtkruhovou výsečí rohů. Polopilířky (na konci již spíše lizény) původně v návrhu pokračovaly přes obě římsy až pod střechu.

Přístup do průlezné šachtice je po ocelových žebřících. V dříku vodojemu jsou vloženy dvě železobetonové deskové galerie ve výši 1. a 2. NP. Desky jsou spřažené s průvlakem situovaným napříč válcem dříku a osazeným v dříku, stejně jako desky. Z poslední galerie je vstup na stropní desku v úrovni 3. NP. Ta je situovaná uprostřed dříku a z ní vede žebřík až do prostoru lucerny. V jednom místě je akumulační nádrž zkosena a tvoří komunikaci do prostoru mezi nádrží a obvodní konstrukcí akumulační části, opět po ocelovém žebříku. Ocelový žebřík šikmo osazený vedl i do nádrže. Technologicky je vodojem za spotřebištěm.

Válcová železobetonová nádrž s rovným dnem má objem 90 m³, strop nádrže je zesílen dvěma trámy. Přístup do nádrže se stropu je čtvercovým otvorem. Průlezná šachtice je vyvedena až nad střechu do válcové lucerny. Je zakončena vodorovným prstencem a je s válcem lucerny a její zvonovitou střechou spojena v tuhý celek.

Orlt navrhl věžovým vodojemem s železobetonovými sloupy, mezi kterými je vyzděn válcový dřík z režných červených komínových cihel, čímž zviditelnil a zdůraznil železobetonovou konstrukci v kontrastu červeného zdiva ve stylu typickém pro pozdější funkcionalistické stavby. Zdivo je založeno na společné železobetonové desce. Mezi vyloženými hlavami sloupů je zdivo stupňovitě vyloženo do líce hlav sloupů a po provedení omítek je nosnou částí bohatě profilované římsy.

Soklové zdivo, včetně zakončující soklové římsy je omítnuto hladce maltou. V maltě byly vytaženy i bohatě profilované římsy akumulační části. Z líce vystupující železobetonové sloupy ve formě polopilířků byly omítnuty cementovou maltou. Vstup do přízemí vodojemu je dveřmi v soklové části. Nad vstupem je soklová římsa vyvedena ve tvaru půlkruhu, kde byl původně nadsvětlík. Byl osazen výše a vzniklé nadpraží bylo vyzděno. Po více jak 80 letech bylo místo při opravě fasády pouze omítnuto. Původní kulatá okénka situovaná šachovnicovitě v jednotlivých polích zděného dříku, provedená včetně šambrán s klenákem, shodně jako u malovšeliského vodojemu, byla také při opravě zazděna, ale v maltě zdůrazněna. V lucerně byla provedena projektovaná větrací a osvětlovací okénka s půlkruhovým nadpražím. Obě zvoncové střechy jsou oplechované, natřené barvou připomínající měděnku. Oplechovaná je i kordonová římsa. Osazený hromosvod nebyl proveden s makovicí, jak to bylo v projektu.

V roce 1995 provedla společnost Vodovody a kanalizace opravu věžového vodojemu o celkovém nákladu 0,7 mil. Kč. Protože se nedochovalo původní provedení omítky ani barevné provedení, byla při opravě zvolena nová omítka hladká a barevné provedení fasád, střechy a soklu po uvážení, aby bylo přirozené k barvě režných cihel dříku a nevybočovalo z barev okolní zástavby. U vstupu do vodojemu je umístěna kovová destička s rokem stavby vodojemu, s datem rekonstrukce v roce 1995 a s informací o objemu a vlastníkovi. V roce 2013 byla fasáda vodojemu obnovena.